Ivan Štern
11. 12. 2016 | 13:42
Po léta jsme byli našimi liberálními ekonomy krmeni poučkou, že příčinu našich trvale zaostávajících mezd za vyspělejší Evropou musíme hledat v nízké produktivitě práce. Dokud naši produktivitu práce nezvedneme, těžko se bude moci zvedat i hladina mezd. Zní to logicky a přesvědčivě. Bohužel jen na první poslech.
Nedávná studie berlínského Německého ústavu pro výzkum hospodářství, zadaná Nadací Friedricha Eberta, tvrdí a na ověřených datech za léta 1990 až 2015 dokládá pravý opak. Není to produktivita práce, která by byla příčinou nízkých mezd, ale jsou to nízké mzdy, jež způsobují stagnaci či dokonce pokles produktivity práce.
Autoři studie (http://www.fes.de/de/gute-gesellschaft-soziale-demokratie-2017plus/artikel-in-gute-gesellschaft-17/ungleichheit-bremst-wirtschaftswachstum-in-deutschland/) připouštějí, že nízké mzdy vyvolané rostoucí příjmovou nerovností ve společnosti mohou krátkodobě mít na růst produktivity práce pozitivní vliv. Již v úvodu však podtrhují, že narůstající příjmová nerovnost dokonce krátkodobě způsobuje v ekonomice růst produktivity díky vlivu osobního nasazení v činnostech produktivních. Zmíněný jev nazývají „pobídkový kanál“ (Anreizkanal). Nicméně v delším časovém období působí příjmová nerovnost na produktivitu práce negativně. Příjemci nízkých mzdových ohodnocení díky nedostačujícím finančním možnostem čím dále méně investují do delších vzdělávacích cyklů či do hlubšího vzdělávání vůbec. A nakonec studie konstatuje, že příjemci nízkých mzdových ohodnocení mohou střádat stále menší díl svých příjmů, a naopak nerovnoměrné rozdělení příjmů ve prospěch vyšších příjmových skupin způsobuje sice růst úspor obecně, avšak zároveň dusí bezprostřední spotřebu. Růst příjmů bohatých totiž obecnou spotřebu nijak nezvyšuje. U chudých, jimž příjmy stagnují, zůstává obecná spotřeba na stále stejné úrovni. Úspory sice rostou, ale jen na účtech bohatých.
Studie přináší především průlomové zjištění: Díky datům sledovaných po dobu 25 let potvrzuje teze, jež bylo dosud možné sice odvodit na základě logické úvahy, avšak již ne přesvědčivě dokázat na číslech.
Krátkodobě nerovnoměrné rozdělení příjmů (nejsou tu míněny příjmy firem, ale příjmy osobní) způsobuje, že příjemci nízkých mezd jsou silně motivováni k tomu, aby se iniciativně a tvořivě podjali produktivních činností s vidinou radikálního zlepšení vlastní materiální situace. Od určitého kritického okamžiku však může kladný vliv snahy o zvyšování výkonu působit na hospodářský růst zcela opačně. Při neúnosné výši příjmové nerovnosti mohou ti nejméně vydělávající, protože se cítí finančně podhodnocováni, svoje úsilí utlumit. Nedostatek pociťované nespravedlnosti začne převažovat a způsobovat trvalou frustraci.
Kdysi, ještě v době komunistického režimu často zaznívalo úsloví finančně podhodnocených zaměstnanců, zejména v takových oblastech, jako bylo školství, sociální služby nebo kultura, že se člověk má v práci rozčilovat jen do výše svého platu. Mluvčí tak dával najevo, že problémy, jež generuje vykonávaná práce, si konkrétní zaměstnanec má brát k srdci a hledat pro ně odpovídající řešení jen, co mu dovoluje úředně přiznaný příjem. Dnes by bylo možné úsloví proměnit v úsloví: „Člověče, snaž se jen do výše svého platu. Co nadto jest, jest marnost, marnost, marnost…“ Mnou navrhovaná změna úsloví v zásadě neříká nic nového. Jen jinými slovy, s důrazem na výkon v práci vyjadřuje tutéž míru frustrace a sociálního ponížení.
Ještě jedna skutečnost je tu významná. Riziko hloupnutí společnosti: Empiricky lze dovodit souvislost mezi narůstající nerovností a kvalifikační úrovní obyvatelstva. Ve vazbě na ni lze doložit i dlouhodobou negativní spojitost mezi nerovností a produktivitou. Narůstá-li nerovnost ve společnosti, pak musí její nízkopříjmoví členové vynakládat rozhodující část své mzdy na bezprostřední spotřebu…, čteme ve studii. Pak nezbývá mnoho peněz k financování dalšího odborného růstu, zřejmého předpokladu lepé placené a produktivnější práce. Vzdělání se tak ocitá na samotném „spodku výdajové pyramidy“ a je řešitelné jen cestou zadlužování se. Skladba výdajů na živobytí díky podměrečnému příjmu si tak vynucuje vyšší míru zadluženosti (a to nejen ve vztahu ke vzdělání) a výrazně zvyšuje riziko nárůstu nesplacených či nesplatitelných úvěrů. Nakonec vše ústí v dluhové pasti.
Nedá mi, abych nepřipomněl, jak se ještě nedávno nás naši liberálové snažili přesvědčit, jak prospěšné bude zavedení školného. Hlavně pro nízkopříjmové skupiny obyvatel. Z nich se přece rekrutuje nejméně vysokoškoláků. To je nežádoucí. Školné zamýšleli zavést spolu s výhodnými úvěry, z nichž toto školné by bylo splaceno. Úvěry samotné měly být pak spláceny až po ukončení školy. Vyhlídku na to, že zadlužený student s největší pravděpodobností uvízne v dluhové pasti, zejména pocházející ze slabšího sociálního prostředí, zcela pomíjeli. Předpokládaný příjem vysokoškoláka byl v jejich úvahách nadsazený. Skutečný, jak se dnes ukazuje u takových profesí, jakými jsou učitelé, včetně vysokoškolských, či sociální pracovníci, by byl býval další příčinou takřka neřešitelného chronického zadlužování se.
Studie, z níž cituji, sice zdůrazňuje, že jedno z řešení, jak zamezit postupnému úpadku odborné vzdělanosti (a nakonec vzdělanosti vůbec) vyvolávaný rostoucí příjmovou nerovností, je vytvářet čím dál velkorysejší podmínky pro sociální průchodnost společností. Ta je možná především díky obecně přístupnému vzdělávání bez ohledu na sociální status jedince. Slovíčko o vzdělávání se na dluh či o školném tu není uvedeno ani omylem.
Co nám tedy citovaná studie sděluje?
Za prvé: Nerovnost v rozdělení příjmů, kdy většina příjmů jde ve prospěch zužující se privilegované společenské skupiny a kdy na straně protilehlé se trvale přidávají nové a nové sociální skupiny příjmově podměrečně oceňované, dlouhodobě vede k útlumu samotného hospodářského růstu. Autoři studie na základě dat za posledních dvacet pět let zjistili, že ztráta na celkovém domácím hrubém produktu každoročně narůstá a za rok 2015 už dosáhla výše 50 miliard euro. Pokles domácí spotřeby Německo částečně kompenzuje růstem exportu. Ztráta na hrubém domácím produktu by jinak byla ještě vyšší.
Analogický proces, protože česká společnost je rovněž společností dramaticky nerovnoměrně rozdělovaných příjmů, je určitě možné vysledovat i u nás. Výpadky v domácí spotřebě jsou i zde kompenzovány vývozem. Na rozdíl od Němců však v drtivé většině vývozem práce ve mzdě, tedy produktů či polotovarů s nízkou přidanou hodnotou, jež si u nás zahraniční odběratelé zadávají hlavně proto, že od roku 1989 nejsme s to jim většinou nabídnout jinou konkurenční výhodu než zas a znova levnou pracovní sílu.
Za druhé: Nerovnost v rozdělení příjmů vede k postupnému odbornému hloupnutí společnosti. Nízké mzdy nijak nemotivují k tomu, aby jejich příjemce usiloval o zvyšování vlastní odborné způsobilosti. Neusiluje o ni, protože ztratil víru v to, že investovat do růstu odborné způsobilosti (vzdělání) se mu vrátí ve výši příjmu, zaručujícího především důstojné živobytí.
Pokud se popisovaný vývoj zacyklí a začne probíhat v sestupné spirále, což se nejspíš děje a studie to potvrzuje, pak rostoucí nerovnost vyvolá další prohlubující se hloupnutí společnosti. Trvale prohlubující se hloupnutí společnosti nakonec povede ke stavu, kdy v rámci mezinárodní spolupráce daná ekonomika nebude s to nakonec nabídnout nic jiného než levnou pracovní sílu, schopnou nanejvýš nenáročných úkonů. Německá společnost má k této perspektivě hodně daleko. Pro českou společnost se uvedený výhled, obávám se, možná stal již nepříjemnou skutečností. Dokladem toho mi jsou obecné výbuchy paniky, kdykoli zahraniční investor pohrozí, že svoji výrobu přenese do levnějších krajin v reakci na občas zde nesměle vyslovené požadavky na navýšení mezd.
Za třetí: Klíčem k celé záhadě je narůstající množství příjmů, nezaručujících důstojné živobytí. Nejen skutečnost, že velice úzká skupina vyvolených je příjemcem podstatné části celkových příjmů, zatímco se drtivá většina musí spokojit se skromným málem, ale i zjištění, že nabízené skromné málo je urážející a ponižující a že uráží a ponižuje stále širší vrstvy společnosti. Trpící důstojnost člověka a frustrace z toho sotva může být motivem pro ještě větší úsilí přiložit ruku k dílu s cílem dosáhnout vyššího celospolečenského výkonu, v tom i růstu produktivity práce.
Co na závěr?
Je naprosto zřejmé, že teze o nízké produktivitě práce jako příčině nízkých mezd se nachází na vodě zejména, uvedeme-li celou věc do souvislosti s nerovnoměrným rozdělováním příjmů ve společnosti. Není toto nerovnoměrné rozdělení spíš výrazem vykořisťování lidské práce? Krátkodobě zacílené na co možná nejvyšší zisk bez vazby na jakýkoli dlouhodobější výhled?
Rozmáhající se vyplácení nízkých mezd zdůvodňovat nízkou produktivitou práce ve skutečnosti představuje podlou výmluvu a zastírání neochoty vytvářené bohatství proměnit v dlouhodobě prospěšné investování ve prospěch celku. Prosazující se politika nízkých mezd, a to nejen s úrovně podnikatelské, ale i s úrovně státu, je naprosto zničující. Vede nejen k postupnému zhloupnutí společnosti, ale i k její hospodářské devastaci a k jejímu odsunutí na okraj zemí hospodářsky i vzdělanostně vyspělých.
