Po dvaceti letech ekonomické a morální devastace této země si je Kalousek už tak jistý svou pozicí, že hlavního iniciátora občanských nepokojů Popelku přirovnává k Hitlerovi. Arogantně se tak vysmívá nejen jemu, ale i obyčejným občanům. Pan Popelka je snílek, idealista a určitě také není dobrým řečníkem, který by dokázal strhávat davy. Rozhodně ale není zločinec, který chce provést puč demokratického sytému, jak ministr financí naznačil v Otázkách Václava Moravce.
Holešovská výzva přitahuje nespokojené občany, protože dokázala jednoduše a srozumitelně popsat nejen jejich každodenní trable a lapálie, ale také problémy tohoto státu. Zbídačování obyvatel, špatná vláda, všehoschopný prezident, zkorumpovaná justice nebo rozkrádání veřejných rozpočtů. Holešovská výzva prostě chce jen změnu, nechce prohnilou demokracii, kterou nám předkládá pan Kalousek a jemu podobní. Lidé přestali věřit našemu pojetí demokracie, přestali věřit politickým stranám, přestali věřit policii, soudnímu systému i médiím. Ač Holešovská výzva, bohužel, neodpověděla na nejdůležitější otázku, jakými nástroji hodlá uskutečnit potřebné změny společnosti, odezva mezi lidmi překvapila je samotné i politiky.
Po revoluci jsme všichni toužebně očekávali, že budeme moci cestovat, kam budeme chtít, že si v obchodě koupíme, co se nám bude líbit, a že když budeme pracovat, budeme se mít tak dobře jako v Německu, Rakousku nebo ve Francii. Poslední desetiletí minulého století bylo skvělé. Najednou jsme cestovali, kam jsme chtěli, najednou jsme si mohli koupit, co se nám líbilo, a když jsme pracovali, sice jsme se neměli jako v Německu, Rakousku nebo ve Francii, ale nebylo to zase tak špatné. V rauši jsme my, obyčejní občané, pozapomněli kontrolovat naše politiky a nově nastolený systém, který jsme bláhově považovali za demokratický.
A zatímco jsme si užívali zahraničních dovolených, pěchovali nákupní vozíky věcmi, které mnoho z nás vidělo poprvé v životě a často jsme je ani nepotřebovali, politici, na jejichž tváře se díváme, byť v různě obměněných postech a politických stranách, již přes dvacet let, v klidu a nikým nerušeni přeměnili náš systém v cosi, co kolem demokracie pouze běželo. Využili naší politické nezkušenosti a upevnili svou pozici. Obklopili se skupinou vyvolených, nedotknutelných a extrémně bohatých občanů. Hrstka rodin, tzv. novodobá česká smetánka,
postupně ovládla zdroje veřejných prostředků, evropské dotace, politiku a nakonec i justici a média. Mezi sebe nikoho nepožehnaného nepustí, rozuměj: nikoho z ulice.
Heslo české demokracie zní: „My vládneme a ty, občane, drž hubu!“
Nastala doba, kdy přichází hluboké rozčarování. Obyčejný občan, který pracuje a není zrovna ředitelem nebo snad odborníkem, např. ve výpočetní technice, za svou měsíční odměnu už nenašetří na dovolenou a v supermarketu místo kvality sleduje cenovku. V obchodě už nestojíme fronty na banány nebo mandarinky, ale pereme se o slepice, které někteří z nás kvůli nejdražším vajíčkům v Evropě dokonce chovají na balkónech. A pro benzín se vyplatí jezdit do zahraničí. Také se změnila rétorika našich pohlavárů. Zatímco krátce po revoluci nám vysvětlovali, jak musíme být trpěliví, že se naše životní úroveň zcela jistě brzy dorovná
na vyspělé ekonomiky, dnes nám ti samí při stále nenastupujícím blahobytu vtloukají do hlavy ekonomickou krizi.
„Musíte si utáhnout opasky“, vzkazují nám ti, kteří si je ještě pořádně povolili. Jedna korupční kauza stíhá druhou, aniž by se někdy vůbec jediná vyšetřila, Evropská unie nám kvůli rozkrádání pozastavila příjem prostředků z evropských fondů a vládní a ministerští úředníci pobírají měsíční odměny, které odpovídají ročním průměrným příjmům pracujících občanů. Obyčejný občan najednou zjišťuje, že už nemá k dispozici žádné demokratické nástroje k tomu, jak se se současnou garniturou vypořádat. Ať volí modré, oranžové, zelené nebo červené, situace se nemění. Stále vidí jedny a ty samé tváře, kteří svůj mandát chápou jen jako prostředek k vlastnímu obohacení. A z toho musí být obyčejný občan strašně zoufalý. Snadno pak podlehne jednoduchým heslům bez hlubší politické souvislosti a promyšlenosti, jakou je Holešovská výzva.
Česká republika urgentně potřebuje kompletní obnovu politické reprezentace, nové neokoukané tváře, rekonstrukci bezpečnostních složek a justice s řádnými kontrolními mechanismy. Pokud to stávající garnitura Kalousků nechápe, pak je dost možné, že přijdou další výzvy s lepšími řečníky, radikálnější výzvy s vytříbenějšími myšlenkami, a potom už k řešení situace nebudou demokratické prostředky postačovat.
Jana Elznicová
Redaktorka
VLTAVA-LABE-PRESS, a.s.
Rakovnický deník
