Petr Kužvart

S datem pátek 10. června 2011 byla vydána soudkyní Městského soudu v Praze JUDr. Dagmar Stamidisovou a soudcem JUDr. Martinem Velehrachem dvě usnesení, a to pod č.j. 1 Nc 13/2011-41 (37C) usnesení o předběžném opatření proti ČMKOS, druhé pak pod č.j. 1 Nc 12/2011-40, a to proti Odborovému sdružení železničářů. V obou případech podalo návrh Ministerstvo financí a v obou případech se odborovým sdružením zakazuje organizovat a vyzývat k účasti na stávce vyhlášení na 13. června 2011 od 03.00 hod. Tato předběžná opatření zaniknou shodně o půlnoci téhož dne, nicméně soud ukládá MF, aby do měsíce podalo žaloby ve věci samé.

Tolik tedy řeč úředních papírů. Návrhy byly podány v pátek 10. června ve 12:30 hod. a  Kalousek na tiskové konferenci sdělil, že už někdy kolem 21:00 nebo 22:00 hod. téhož dne dostal do datové schránky ministerstva ta usnesení. Před odborářskými předáky i veřejností byla jejich existence tajena a odborářským předákům byla kolem půlnoci z pátku na sobotu zaslána pozvání na mimořádné zasedání vlády, a to na sobotní 14:00 hodinu. V době odeslání pozvánek už měl asi 2 hodiny filuta Kalousek obě usnesení doručena v ministerském počítači… . A následujícího dne ve Strakově akademii, v předsíni zasedačky vlády, si odborové předáky vyhmátla Justiční stráž a na místě jim usnesení doručila. Vykonatelnými se proto stala právě tímto okamžikem! Odboráři nato odešli a  vláda jakoby naivně na ně hodinu čekala, aby s nimi pokračovala v jednání – o  čem, to není vůbec jasné. Možná jen aby se jim vysmála. Bylo to opravdu dobře zrežírované, jen co je pravda!

Z hlediska právního je nutno předeslat, že existuje jednoznačná a konsistentní základní ústavní úprava v čl. 2 Listiny základních práv a svobod (díle jen Listina), pokud jde o ukládání povinností fyzickým či právnickým osobám: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

Dále Listina obsahuje ve svém čl. 27 ústavní zakotvení práva na stávku: „právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.“.

Ani za 20 let se nezmohly vládnoucí garnitury tohoto státu na nic víc, nežli připravit pouze dílčí úpravu práva na stávku, totiž zákon č. 2/1991 Sb. o kolektivním vyjednávání, jehož předmětem je „kolektivní vyjednávání mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli nebo jejich organizacemi, za případné součinnosti státu, jehož cílem je uzavření kolektivní smlouvy“. Tedy se vztahuje na otázky řešení případné nedohody o uzavření kolektivní smlouvy, kdy při splnění v zákoně daných podmínek lze stávku vyhlásit a zahájit. Mezi tyto podmínky patří i dosažení kvalifikované většiny odborářů dané odborové organizace v hlasování, a je stanoveno, že stávka musí být oznámena zaměstnavateli, proti kterému směřuje, alespoň tři pracovní dny předem – a  zákon upravuje i obsahové náležitosti takového oznámení: „kdy bude stávka zahájena, důvody a cíle stávky, počet zaměstnanců, kteří se stávky zúčastní, a seznamy pracovišť, která nebudou v době stávky v provozu“.

Judikatura i výklady a dokonce i uvedení soudci Městského soudu v Praze ale připouštějí, že mohou být ji jiné stávky nežli ty, jež mají za cíl uzavření kolektivní smlouvy mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem. Zákon o kolektivním vyjednávání na jiné stávky nedopadá a pokud by se analogicky ustanovení tohoto zákona použila na jiné kauzy, znamenalo by to pouhým diskutabilním výkladem rozšiřovat zákonem neuložené povinnosti i na případy, jež výslovnou zákonnou úpravu postrádají – a to nikoli z viny odborářů či jejich předáků. I  soud uznává, že právo na stávku lze vykonávat nejen ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, ale „i za účelem obrany jiných hospodářských a  sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatelů“. Soud dokonce uznal, že v konkrétním případě jde o takový případ, ovšem inspirován zákonnou třídenní lhůtou zcela volně usoudil, že ta musí být dodržena, jinak by šlo o  zneužití práva na stávku, což by bylo v rozporu s dobrými mravy.

Kalouskova zjevně tendenční argumentace byla ovšem širší: navrhované reformy podle něj „nebudou mít dopad do sociálních práv stávkujících ve větším rozsahu, než lze rozumně požadovat. Naopak navrhovanými úpravami dochází k srovnání práv jednotlivých skupin obyvatel a k odstranění zvýhodňování jedné skupiny před druhou. Nejde tedy o ochranu hospodářských, sociálních a kulturních práv, ale o výlučně politický tlak…“. Jde tedy o stávku nezákonnou i  proto, že je akcí ryze politickou a navíc podle Kalouska nebyly vyčerpány před jejím vyhlášením všechny možnosti, jak jí předejít a najít společenský konsensus. Na to ovšem soud nešel, potvrdil, že stávkující brojí proti sociální tvrdosti daňové, zdravotní a penzijní reformy a že není na závadu, pokud jejich protest nesměřuje proti konkrétním zaměstnavatelům, ale proti postupu státu. Z těchto důvodů soud proto stávku za nezákonnou neuznal.

Zákaz stávky je založen výlučně na nedodržení třídenní předstihové lhůty. Soudní nález sdělil, že lhůta musí být zachována, jinak by stávka byla v rozporu s  dobrými mravy a tedy i v rozporu se zákonem Je to hodně slabý, těžko udržitelný důvod. Soud naprosto ignoroval obecně známé skutečnosti, zejména fakt, že bylo v předstihu obecně známo vypršení odborářského ultimáta 10. června, že se dávno před tím již otevřeně mluvilo o stávce, dokonce řadu dní už se vědělo že odboráři odsouhlasili, že stávkovat bude rezort dopravy. Všechny subjekty potenciálně dotčené důsledky takové stávky tedy již ve značném předstihu věděly, že ke stávce může dojít a pravděpodobně dojde a  mohly se na její vypuknutí krátce po 10. červnu bez problémů připravit. Řeči o rozporu či souladu s dobrými mravy mají pouze zakrýt nedostatek právní úpravy a nahradit neexistující zákon, zakrýt bezradnost a hlavně – typickým úřednicky podlým a zbabělým způsobem posloužit moci a přitom si maximálně umýt ruce. Ovšem nastíněnou soudní argumentací se výrazně zúžila možnost zakazovat stávku, při jejímž nynějším vyhlášení je dodržena lhůta předstihu tří pracovních dní, což znamená stávku od půlnoci ze středy na čtvrtek 16. června, zároveň s odvoláním té pondělní. Nyní bude podstatně složitější se vylhávat a hledat záminky, aby soud bez úplné ztráty vážnosti a autority požadavku moci vyhověl. Uvidíme. Zajisté to bude zajímavé!

Jedna věc je ovšem neuvěřitelná: pro Městský soud v Praze stejně jako i pro jiné soudy není měsíc vůbec žádná doba. Spory se utěšeně táhnou desítky měsíců, řadu let. Opakovaně podávané žádosti o odkladný účinek správních žalob soudy zamítají s absurdní argumentací navazující na absurdně napsaný zákon (návrh Správního řádu soudního psali opět hlavně soudci! Lze i jmenovat!). A žalobci sledují, jak se hrabe, betonuje, nelegální a kontroverzní zažalované stavby utěšeně rostou a po letech, kdy už je podstata sporu dávno s klidem a  neodčinitelně reálně vyřešena, žalobce od soudu obdrží rozsudek, že měl pravdu a že došlo k porušení zákonů! S tím rozsudkem si může akorát tak vytapetovat, protože nic jiného se s ním už dělat nedá. Žádat odstranění takové nezákonné stavby? Můžete, ale akorát se vám vysmějí. V povedené české právní úpravě je dost mezer, aby vaši iniciativu smetli se stolu! V tomto kontextu je výkon pana doktora Velehracha a paní doktorky Stamidisové naprosto výjimečný, jakoby z jiného světa. Je vidět, že když mocní chtějí, tak se pracuje i v pátek do pozdního večera, doručuje se v noci! Zkuste jako obyčejný občan po soudu něco takového chtít. Vysmějí se vám! V tom vidíme zásadní selhání moci soudní v této aféře.

A ještě v  něčem je vidět fatální a nemravné selhání soudní moci: nikoli náhodou jsme výše uvedli ústavní pravidlo, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Zde došlo ke zjevnému zneužití omezení a povinností definovaných v nepříslušném předpise a pro úplně jiné účely. Tak se soud pokusil zmařit účinnou obranu práv lidí práce proti povedeným, asociálním a destruktivním změnám, jež nám uchystalo Bratrstvo kočičí pracky, tedy bratrstvo, které se k moci přisálo s  elánem zdatného cizopasníka a učinilo tak po sérii trapných a podvodných marketingových, mafiánských a demagogických švindlů. Dnes drží toto opravdu povedené tovaryšstvo pohromadě navzdory naprosté zprofanovanosti a  profláknutosti pouze a jen proto, aby rychle protlačilo ovládanou parlamentní hlasovací mašinérií destrukci sociálního státu, veřejných služeb, zajištění obecně prospěšných činností a zatížilo nižší společenské vrstvy dalším drsným zvýšením daní a zrušením řady benefitů, jež obyčejnému člověku alespoň trochu ulehčovaly jeho nejednoduchou existenci. Byla to soudní moc, jež nejvíce selhala a utrpěla. Jakápak nestrannost! Během pár hodin zplodila taková obšírná úřední díla! A narežírovala i jejich pečlivě vypointované postupné doručování. Samozřejmě, jako v mafiánských filmech: všechno to byla opravdu jen ryzí náhoda a Kalousek pochopitelně vůbec netušil, jak že se to doručuje a  proč příslušníci Justiční stráže přešlapují ve Strakovce… A pak se tvářil jako Mirek Dušín, stejně jako premiér Nečas, když hřímal cosi o závazosti zákona a soudního rozhodnutí. Zrovna tihle, no, to se povedlo! Kéž by alespoň mlčeli! Těžko uhádneme, kolika lidem v téhle zemi tím pěkně zvedli adrenalin. Věřme, že si ponesou důsledky v podobě zostřených a o to účinnějších budoucích protestů.

Konečně poznámka k dopravním blokádám: ty zákon nijak neumožňuje, naopak, lze očekávat pokusy o správní trestání či pracovněprávní postihy za účast na nich. Jde o ryzí projev občanské neposlušnosti, za nějž mohou být účastníci podle práva pronásledováni. To je pravda. Ovšem zcela naivní je předpokládat, že se protesty tohoto druhu podaří potlačit ryze právními prostředky. Ovšemže má moc výjimečné a krizové zákony, má kriminály a policajty, má špicly a  udavače, má úslužné soudy a úřady. Ale zapomíná na to, že odboroví předáci jsou nyní objektivně v pozici vůdců odporu zdaleka nejen odborářského. Oni jsou dnes skutečnými reprezentanty lidu daleko spíše, nežli členové za pomoci marketingových švindlů zvolené Poslanecké sněmovny! A pokud se nyní pohne lid, doporučujeme všem členům Bratrstva kočičí pracky a jejich ochotným přisluhovačům, aby si rychle uvědomili, že je to lid, ne oni, kdo je v tomto státě suverénem, zdrojem vší moci a že tento lid má v ústavním pořádku zakotveno i právo na odpor, ba i právo na povstání: „občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“ (čl. 23 Listiny). Řada podmínek tohoto ustanovení je dnes u nás nepříjemně blízka naplnění. Dějinný pohyb probíhá podle jiných pravidel a zákonitostí, nežli jsou vychytrale formulované a troufale zneužívané paragrafy. Je naivní doufat, že se politickým spekulantům a byrokratům podaří dějinný pohyb nacpat do svěrací kazajky jejich vykutálených předpisů, výkladů a úředních podrazů! Takže: adekvátní formy a prostředky občanské neposlušnosti jsou obhajitelné. Ostatně je starou pravdou, že jsou chvíle v lidských dějinách, kdy i hozená dlažební kostka se stává dějinnotvorným prvkem… .

Podporujme odborové předáky! Přidejme se k protestům! Projevme pochopení a solidaritu stávkujícím!