Stát a korporace dělají to, co dřív církev a feudálové
08:47 | 14.3.2012 | Michal Procházka
větší obrázek Zdroj: Aktuálně.cz
Rozhovor – Francouzský režisér Florent Tillon představil na festivalu Jeden svět svůj dokument Detroit -divoké město (Detroit ville sauvage).
Mezi opuštěnými domy někdejších rozsáhlých průmyslových čtvrtí v něm načrtává tragický osud města, které bylo ještě ve 40. letech jedním z motorů americké výroby i zbrojní mašinérie. Právě zde se vyráběly tanky a tvořila vojenská síla Ameriky, tady se rozvíjel automobilový průmysl.
větší obrázek Zdroj: Aktuálně.cz
Od 60. let však započal pozvolný úpadek Detroitu. Nejdříve přišlo omezování pracovních příležitostí i „nejslavnější“ sociální nepokoje v USA, k jejichž zvládnutí byla v 70. letech přivolaná armáda. Tillon tvrdí, že výslednou ránu potom zasadil městu Ronald Reagan v 80. letech, kdy se odtud začaly stěhovat továrny do Mexika.
Odsun průmyslu do chudších zemí je považován za jeden ze samozřejmých důsledků globalizace, který pohání snaha vyrábět levněji. Nezní to logicky?
Ve skutečnosti je tato logika značně krátkozraká. Nadnárodní firmy mohou maximalizovat své zisky jen po tu dobu, dokud zůstává na Západě vysoká kupní síla. Na Východě lze těžit samozřejmě z minimálních nákladů na mzdy a výrobu. Ale jakmile se průmysl od nás odstěhuje, nastane brzy doba, kdy si lidé už nebudou s to koupit to co dříve.
Nebudou mít práci, jejich kupní síla klesne, buď se budou muset odstěhovat za prací, anebo zůstanou ve městech, která se budou zmenšovat. Obrovský zisk je chvilkovou záležitostí, která brzy pomine, jakmile z našeho regionu zmizí s podniky i peníze. Ve skutečnosti si pod sebou podřezáváme větev.
větší obrázek Zdroj: Aktuálně.cz
Podívejte se na Ameriku, kde si nechali odstěhovat průmysl jako první. Snad si ani nikdo nepoložil otázku, co se bude dělat s lidmi, které nešlo odvézt s výrobní linkou. Každý není s to pověsit montérky na věšák a jít hned podnikat do finančnictví nebo informačních technologií.
Na vašem filmu mi přijde šokující ta rozsáhlost vybydlených čtvrtí a průmyslových zón.
Detroit tvoří město asi tak pětkrát větší než je rozloha Paříže – a z toho dvě třetiny představují čtvrti, které jsou opuštěné. Procházíte se po prázdných ulicích, kolem vidíte budovy ponechané svému osudu, které tvoří jakési útesy. Kolem rozbitých oken létají dravci. Lidé odjeli do Texasu či Oklahomy.
Ale podobný osud postihl i další průmyslová centra jako Clevelend či Pittsburgh. Rozsáhlé oblasti států Iowa či Illinois, zabírající území velikosti Francie a Německa dohromady, jsou dnes opuštěnou průmyslovou krajinou. Když to vidíte, napadne vás, že naše budoucnost – to jsou…? Trosky (Smích).
Jak se tomu dá zabránit?
Normálně by měl zasáhnout stát a regulovat podobná divoká dobrodružství, která mají obrovské dopady na společnost, aniž bychom brali v úvahu lidské životy.
větší obrázek Autor: kviff
Ale stát je slabý. Nanejvýš se zoufale snaží lákat zpět nadnárodní firmy na daňové úlevy, peníze a pobídky, aby tu znovu investovaly a přinášely alespoň práci.
Já bych to řekl ještě jinak. Dnešní stát připomíná trochu církev z dávných dob, zatímco nadnárodní společnosti jsou – v nadsázce řečeno – ti feudálové. Ve skutečnosti pracují spolu ruku v ruce. Korporace mají peníze a obrovské majetky, zatímco stát mimo jiné zpracovává lidi, aby se moc nebouřili a sloužili feudálům. Idea státu, který má být pro všechny, zanikla s „revolucí“ neoliberalismu.
Revoluce?
Ano, protože to revoluce skutečně byla. S vládami Reagana, Thatcherové, Pinocheta či Sarkózyho a s jejich privatizacemi došlo k obrovským změnám ve společnosti. Paradoxně jsme zpátky u Marxe, který říkal, že stát prospívá pouze zájmům buržoazie. Dnes jsou to nadnárodní společnosti a podnikatelský sektor propojený s politiky. Vše ovládá ideologie neustálého šetření, omezování nákladů a velkých zisků. Jak dlouho to ale může vydržet?
Můžeme doufat, že nejsme zpátky také u nové revoluce proletariátu – ten tentokrát vyrorovnává v hypermarketech džusy na regál.
To sice ne, ale vážně… Změna je nezbytná, a to zásadnější. Obávám se, že nemůže a ani nepřijde jenom s jedněmi volbami. Mně je blízké, co říká otec francouzských zelených a teoretik Nové levice André Gorz (francouzský a rakouský sociální filozof českého původu – pozn. MP) o politické ekologii. Rozhovor s Florentem Tillonem (Detroit, divoké město)
Dost možná řešení už není v dělnických utopiích, ale ve zcela novém chápání lokálních entit a přirozených regionálních celků. Jinými slovy měli bychom napomáhat rozvoji soběstačnosti menších celků, které mohou navrátit rozkymácenému systému alespoň nějakou rovnováhu. Namísto toho, abychom přemýšleli neoliberálně o tom, kam lze ještě přesunout továrnu, abyste za rok vyráběl zase o něco levněji.
Vraťme se ale k Detroitu. Mě nejvíc šokovalo, v jakém stavu nechali obyvatelé opuštěnou třetinu města; jako by před něčím utíkali. Ani se nenamáhali ty prázdné věžáky zbořit.
Hlavně v 90. letech přišlo několik starostů s nápadem, že by se opuštěné části města mohly znovu přeměnit na zemědělskou půdu. Problém je, že se na místní radnici politici střídali hodně rychle, jak byli zkorumpovaní (smích).
A v prostředí politiky prostoupené rozsáhlou korupcí něco podstatného jen velmi obtížně mění. Na druhou stranu Amerika má svoji tradici měst duchů, která zůstala prázdná, kde zbylo jen pár obyvatel. Ti buď neměli sílu odejít, anebo je k tomu místu něco silného poutalo. V našem filmu také ukazujeme životy několika osamělců, kteří zůstali žít mezi troskami.
větší obrázek Zdroj: Aktuálně.cz
Způsob, jak snímáte město, připomíná až postupy hraného filmu. Kamera pomalu putuje nad postapokalyptickou krajinou, zní dramatická hudba. Stupňuje se napětí, co nás čeká.
Snad se v tom odráží spíše sám příběh města, které bylo odnepaměti spojováno s fikcemi, fantaziemi a příběhy. Kdysi lákalo lidi , aby se tam přistěhovali za prosperitou a sny, dnes straší svými duchy.
Narodil jsem se v 70. letech a nedávno jsem si uvědomil, že jsem dospíval v době, kdy se začaly točit postapokalyptické filmy. Fascinovaly nás, vzbuzovaly naši zvědavost i fantazie, abychom nakonec zjistili, že se začínají kolem nás dít. Že sledujeme svět, který se pomalu rozpadá (smích).
Otázkou je, jestli se něco podobného jako v Detroitu může stát i v evropských městech? Může nastat doba, kdy bude třeba třetina průmyslového města typu St. Etienne opuštěnou měsíční krajinou?
Může se to stát. Lépe řečeno, ono se to už děje. Jsou celé regiony postižené odlivem práce, průmyslu, kde zavírají linkové autobusy a omezují infrastrukturu.
větší obrázek Zdroj: Aktuálně.cz
Na druhou stranu tu fungují úplně jinak vazby člověka na region a své město, Evropská unie má mnoho revitalizačních programů pro podobné regiony.
Evropa je určitou nadějí, která je spojena s mnoha problémy. V první řadě bychom se měli ptát po tom, na jaké myšlence je Unie založená. Co jsme s to spolu sdílet, jak si navzájem rozumíme a jak jsme s to dohromady rozhodovat. V tomto smyslu se obávám, že toho o sobě ani příliš nevíme.
Když se díváte na francouzskou televizi, tak tam není skoro nic o Češích, Maďarech nebo Estoncích, ale ani Italech. Jednotlivé státy Evropy se dnes uzavírají čím dále tím více do sebe; celý projekt společného prostoru selhává.
Nakonec o tom svědčí nejlépe jedna věc, kterou mimochodem nenajdete v Americe – a to je opětovný nástup nacionalismu a fašismu. U nás jsme s to jít hledat viníky, když není práce – a je to všude stejné. Znovu dnes slyšíte lidi nadávat na imigranty, Romy nebo dokonce Židy. To v Detroitu není. Potkáte tam obyvatele, kteří už nemají vůbec nic. Nemohou počítat s tím, že by jim kdokoliv pomohl, nemají se na koho obrátit. Ale neobrací se k fašismu, nepropadají nenávisti. V Evropě to bude znovu velký problém.
To nám nedává moc optimismu do budoucnosti…
To tedy ne. Ale jak říká moje žena – přesto přese všechno nemůžeme vidět všechno jen černě. Tak samozřejmě nelze žít.
Detroit, divoké město
