RSS
 

Realita současnosti ….

30 Zář

 

                Ryba, jídlo žebráků, jako se někdy na bratislavském tržišti říkalo se  stala luxusní lahůdkou. Kuřecí zadky,  které  jsme házely  psům se začaly  prodávat  s  kouskem  páteře v honosném balení  s pařáty a krky   jako  delikatesa.  Kvalitní vodu z vodovodu,  jsme vyměnili za sladké  přesycené  žbrndy.  Rohlíky se  scvrkly o polovinu,  kyselé mléko  se  nedá  doma  vyrobit,  protože vznikne jedna smradlavá odporně  zapáchající tekutina, kterou  udržíte  v ústech je to té doby , než  ji rychle nevyplivnete, a to kamkoliv!

             Všechno, co bylo kdys  opravdu  dobré, co mělo svoji hodnotu – tradici, jsme  vlastně vyměnili za drahé šmejdy v načančaném  obalu.

                Jsou tu i dobré věci.  Jenže, čím déle, tím je jich méně   a  je potřeba je pořádně dlouho hledat. Hledat, přemýšlet,  číst nečitelné  návody  a obsahy,  které nemáte šanci  vidět,  jestli že jste si nepřibalili lupu. Ulice se nám zaplnily Bratislavčany z Číny,  Thajwanu  či  Vietnamu.

              Přes reklamy si nevidíme špičku nosu.  Chodníky a přechody jsou plné stojících  aut.  Exekutoři dopisují  adresu  a  správce domu hází  do schránky vyúčtování s tučným nedoplatkem.

            Žijeme v pomyslném blahobytu.  Máme dva  a i tři telefony,  internet,  televizi, domácí kino,  DVD,  PC a stále nám něco chybí.

           Zákazy,  příkazy,  nařízení,  poučení,  kterým  už  člověk  přestává   rozumět  a  vyznat se v nich ,  je přímo  nemožné.  Kamery  nás  sledují  na  každém  kroku.

          Kdekoliv se  pohneme, jsme pod kontrolou. Všechno je evidované,  zaznamenané a  to vše pro naší „bezpečnost.“ Každá zpráva, každá pošta, každý  telefonát,  každá platba, každý mail, každý, někdy velmi soukromý  pohyb,  je  pod  organizovaným dohledem.  Kdykoliv se to dá vyndat z archívu jako zbraň,  která  je připravená na okamžité použití proti nám.

           Zajímavé  je,  že i při takovém špiclování dochází  k trestným činům  o jakých  jsem neměl v minulosti ani potuchy.  Drogy, přepady, násilí, výpalné,  vraždy  se staly běžným průvodním jevem této  „svobodné“ doby. 

          Zbavujeme se vlastní  identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako banky, mobilní operátoři a podobní , vyžadují. Můžete vidět oči bezdomovce, který se určitě  na ulici nenarodil.

              Můžete vidět žebráky, jak jim trčí nohy z  kontejneru, aby se natáhli  za  prázdnou flaškou, či noblesní  hotely  pro  psy  i  s vlastní  webovou  stránkou,   lékařem  a  kadeřníkem.   Můžete sledovat složité operace  svých   psích  miláčků přímo na internetu.  A když se nám náhodou náš drahý psík ztratí,  okamžitě se  o něj postarají  v útulku i s lékařskou péčí.  Když se ovšem ocitne na ulici člověk, nezakopne o něj ani pes.    

         Stáváme se jen  číslem daňového úřadu či sociální pojišťovny.  Kam  se  poděly  hodnoty a kde je vlastní podstata  lidství? Kde je něco víc, než jen  strohé  konstatování ?

             Je to hrůza co se tady stalo za těch uplynulých dvacet let.  Vytratila se láska,  porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, úcta  před šedinami.

           Nepoznáme souseda, nevíme jaký plat má vlastní žena či muž. Nesmíme dát  po zadku  vlastnímu  dítěti pokud nechceme mít  problémy s úředníky.  Sledujeme  stupidní,  nehodnotné až  destruktivně působící televizní  stanice, kde seriály bez konce  nahrazují  kulturní  vyžití  určité skupině nevědomých a možná  i nevidomých  lidí.  

          Ale co ta druhá polovina?  Nemá  šanci  fungovat  důstojně,  bez toho  aby  jí  byly podsouvané podobné stupidnosti?  Jak  je toho málo, můžeme se  dívat na  Superstar  a  tam nás pošlou veřejně do prdele i s posměšným komentářem.

           Nádhera  a děkujeme, za ten kulturní  a hodnotný zážitek, který nám za laciné  peníze  podsouvají jako duševním mrzákům, některé televize.  Nehledě,  jaké  celebrity tam má možnost člověk vidět . Kde že, měli by na nich být takový  umělci,  jako  p. Króner,  Dibarbora,  Huba. atp., který se celý život snažili, aby předvedli  ten  nejlepší  herecký  –  umělecký  výkon,  aby  zanechali  v  divákovi  opravdový zážitek.  Rozdíl je jen v tom,  že Tito herci  uměním  žili  celý  svůj život.  Žili pro  umění  a  srdcem  umění  i  tvořili. 

Kupujeme cigarety, které nám zakázali kouřit tam, kde jsme kouřit vždy  mohli.

                 Okrádají nás jako malé děti na písku a z každé prodané krabičky  nám  jednu-dvě  vytáhnou ještě před prodejem. K lékaři  chodíme  s  platební  kartou, anebo  s  peněženkou v ruce.

              Bavíme se jako roboti, když  jeden mluví  o  živote  a  druhý  kouká  do  počítače.

              Formulky, nacvičené fráze, které nemají  s  našim opravdovým  lidským  vnitřním  přesvědčením nic společného.

Letáky,  ucpaly  vchody  bytovek  a  nás lákají do obchodu.

             Sotva nás neprosí, aby jsme nakoupili  jen u  nich.  Když  jsme však u nich už zaplatili,  nestačíme se divit jak musíme kmitat a házet  svůj nákup do tašky.  Hned je jasné kdo je tu pánem a zde jejich zdvořilost  skončila. Můžeme říct  svůj názor. Svobodně, demokraticky se i  vyjádřit.

            No, k čemu to je, když  to není   nic platné!  Žijeme v neustálém  stresu  a  napětí.  Nikdo z nás si není  je  jistý  zítřkem.

Je jen pár jedinců, kterým je to jedno,  ale  Ti žijí  i  tak mimo nás  v  anonymitě.

            Nejsem  sám , komu to všechno  už  začalo  vadit.  Někde se stala  chyba, velká   chyba,  jejíž  náprava bude trvat velmi  dlouho.    Svět onemocněl  a  my se ve  snaze uplatnit , onemocněli  s ním!

            Socializmus nebyl  dobrý, ale takováto  demokracie, není   o nic lepší.    Možná  až nástup  duševních  chorob, depresí, samovražd, nastartuje proces třídění,  který nás  položí  na kolena,  když  to už přestaneme  zvládat.A co dále?

            Mám dost svobody tohoto typu, svobody, která se svobodou nemá nic  společného.

Svobody, kterou  si  nedokážeme užívat, protože je víc  proti nám než  pro nás.

            Je tak okleštěná  zákonem  a  právem těch druhých, že je v podstatě  otevřená  nepravosti, zločinu, podvodům,  že její  existence  mi  připadá jako  aura.  Někde  je,  ale nevidím ji.  Je mimo mne.

           Přeji  si potkat člověka  – přítele.  Chceme se ráno probudit  a  celým  srdcem  se těšit  novému  dni. Chceme mít okolo sebe upřímné lidí, jako tomu   bylo  kdysi.

           Chceme potkat  kamaráda, kterého první otázka nebude směřovat  k  materiálním  věcem, ale zeptá se : Jak  se máš?´ Jak  žiješ?  Zajdeme si spolu  nikam  sednout ?  Kamaráda kterého v polovině debaty nevyruší zvonění  mobilu  a nebude  muset  odejít.  „Víš, tento telefonát byl tak důležitý, že když by jsem  to  nevzal, mohlo by mě to stát zaměstnání.“   Ovládl  nás  strach a v tom strachu žijeme svoje každodenní  životy.

           To je  fakt a skutečná realita tohoto novodobého, demokraticky pokaženého  světa.

            Nemluvím o listopadu , ten přijít musel, ale o tom, co všechno  sem  s ním vklouzlo.                           

            Dalšího pokusu, který  přijde , když se to už celé nebude dát  udržet,  se díky Bohu nedožiji.  I když by jsem se toho možná dožil rád .

             Do kdy bude člověk hledat  svoje  místo?    Nepřeposílej  to   10x,      raději  si to  10x přečti !!!

 Na štěstí, já ještě pár přátel mám ..                                                                                                                          Přeji  jim zdraví , pohodu, štěstí  a  hodně  lásky!!!

Váš  Milan Lasica   

(volně přeložil  Karel Hnilička)

 
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Realita současnosti ….

V rubrice Zajímavost

 

Komentáře uzavřeny.