Ryba, jídlo žebráků, jako se někdy na bratislavském tržišti říkalo se stala luxusní lahůdkou. Kuřecí zadky, které jsme házely psům se začaly prodávat s kouskem páteře v honosném balení s pařáty a krky jako delikatesa. Kvalitní vodu z vodovodu, jsme vyměnili za sladké přesycené žbrndy. Rohlíky se scvrkly o polovinu, kyselé mléko se nedá doma vyrobit, protože vznikne jedna smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou udržíte v ústech je to té doby , než ji rychle nevyplivnete, a to kamkoliv!
Všechno, co bylo kdys opravdu dobré, co mělo svoji hodnotu – tradici, jsme vlastně vyměnili za drahé šmejdy v načančaném obalu.
Jsou tu i dobré věci. Jenže, čím déle, tím je jich méně a je potřeba je pořádně dlouho hledat. Hledat, přemýšlet, číst nečitelné návody a obsahy, které nemáte šanci vidět, jestli že jste si nepřibalili lupu. Ulice se nám zaplnily Bratislavčany z Číny, Thajwanu či Vietnamu.
Přes reklamy si nevidíme špičku nosu. Chodníky a přechody jsou plné stojících aut. Exekutoři dopisují adresu a správce domu hází do schránky vyúčtování s tučným nedoplatkem.
Žijeme v pomyslném blahobytu. Máme dva a i tři telefony, internet, televizi, domácí kino, DVD, PC a stále nám něco chybí.
Zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým už člověk přestává rozumět a vyznat se v nich , je přímo nemožné. Kamery nás sledují na každém kroku.
Kdekoliv se pohneme, jsme pod kontrolou. Všechno je evidované, zaznamenané a to vše pro naší „bezpečnost.“ Každá zpráva, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail, každý, někdy velmi soukromý pohyb, je pod organizovaným dohledem. Kdykoliv se to dá vyndat z archívu jako zbraň, která je připravená na okamžité použití proti nám.
Zajímavé je, že i při takovém špiclování dochází k trestným činům o jakých jsem neměl v minulosti ani potuchy. Drogy, přepady, násilí, výpalné, vraždy se staly běžným průvodním jevem této „svobodné“ doby.
Zbavujeme se vlastní identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako banky, mobilní operátoři a podobní , vyžadují. Můžete vidět oči bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil.
Můžete vidět žebráky, jak jim trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli za prázdnou flaškou, či noblesní hotely pro psy i s vlastní webovou stránkou, lékařem a kadeřníkem. Můžete sledovat složité operace svých psích miláčků přímo na internetu. A když se nám náhodou náš drahý psík ztratí, okamžitě se o něj postarají v útulku i s lékařskou péčí. Když se ovšem ocitne na ulici člověk, nezakopne o něj ani pes.
Stáváme se jen číslem daňového úřadu či sociální pojišťovny. Kam se poděly hodnoty a kde je vlastní podstata lidství? Kde je něco víc, než jen strohé konstatování ?
Je to hrůza co se tady stalo za těch uplynulých dvacet let. Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, úcta před šedinami.
Nepoznáme souseda, nevíme jaký plat má vlastní žena či muž. Nesmíme dát po zadku vlastnímu dítěti pokud nechceme mít problémy s úředníky. Sledujeme stupidní, nehodnotné až destruktivně působící televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupině nevědomých a možná i nevidomých lidí.
Ale co ta druhá polovina? Nemá šanci fungovat důstojně, bez toho aby jí byly podsouvané podobné stupidnosti? Jak je toho málo, můžeme se dívat na Superstar a tam nás pošlou veřejně do prdele i s posměšným komentářem.
Nádhera a děkujeme, za ten kulturní a hodnotný zážitek, který nám za laciné peníze podsouvají jako duševním mrzákům, některé televize. Nehledě, jaké celebrity tam má možnost člověk vidět . Kde že, měli by na nich být takový umělci, jako p. Króner, Dibarbora, Huba. atp., který se celý život snažili, aby předvedli ten nejlepší herecký – umělecký výkon, aby zanechali v divákovi opravdový zážitek. Rozdíl je jen v tom, že Tito herci uměním žili celý svůj život. Žili pro umění a srdcem umění i tvořili.
Kupujeme cigarety, které nám zakázali kouřit tam, kde jsme kouřit vždy mohli.
Okrádají nás jako malé děti na písku a z každé prodané krabičky nám jednu-dvě vytáhnou ještě před prodejem. K lékaři chodíme s platební kartou, anebo s peněženkou v ruce.
Bavíme se jako roboti, když jeden mluví o živote a druhý kouká do počítače.
Formulky, nacvičené fráze, které nemají s našim opravdovým lidským vnitřním přesvědčením nic společného.
Letáky, ucpaly vchody bytovek a nás lákají do obchodu.
Sotva nás neprosí, aby jsme nakoupili jen u nich. Když jsme však u nich už zaplatili, nestačíme se divit jak musíme kmitat a házet svůj nákup do tašky. Hned je jasné kdo je tu pánem a zde jejich zdvořilost skončila. Můžeme říct svůj názor. Svobodně, demokraticky se i vyjádřit.
No, k čemu to je, když to není nic platné! Žijeme v neustálém stresu a napětí. Nikdo z nás si není je jistý zítřkem.
Je jen pár jedinců, kterým je to jedno, ale Ti žijí i tak mimo nás v anonymitě.
Nejsem sám , komu to všechno už začalo vadit. Někde se stala chyba, velká chyba, jejíž náprava bude trvat velmi dlouho. Svět onemocněl a my se ve snaze uplatnit , onemocněli s ním!
Socializmus nebyl dobrý, ale takováto demokracie, není o nic lepší. Možná až nástup duševních chorob, depresí, samovražd, nastartuje proces třídění, který nás položí na kolena, když to už přestaneme zvládat.A co dále?
Mám dost svobody tohoto typu, svobody, která se svobodou nemá nic společného.
Svobody, kterou si nedokážeme užívat, protože je víc proti nám než pro nás.
Je tak okleštěná zákonem a právem těch druhých, že je v podstatě otevřená nepravosti, zločinu, podvodům, že její existence mi připadá jako aura. Někde je, ale nevidím ji. Je mimo mne.
Přeji si potkat člověka – přítele. Chceme se ráno probudit a celým srdcem se těšit novému dni. Chceme mít okolo sebe upřímné lidí, jako tomu bylo kdysi.
Chceme potkat kamaráda, kterého první otázka nebude směřovat k materiálním věcem, ale zeptá se : Jak se máš?´ Jak žiješ? Zajdeme si spolu nikam sednout ? Kamaráda kterého v polovině debaty nevyruší zvonění mobilu a nebude muset odejít. „Víš, tento telefonát byl tak důležitý, že když by jsem to nevzal, mohlo by mě to stát zaměstnání.“ Ovládl nás strach a v tom strachu žijeme svoje každodenní životy.
To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, demokraticky pokaženého světa.
Nemluvím o listopadu , ten přijít musel, ale o tom, co všechno sem s ním vklouzlo.
Dalšího pokusu, který přijde , když se to už celé nebude dát udržet, se díky Bohu nedožiji. I když by jsem se toho možná dožil rád .
Do kdy bude člověk hledat svoje místo? Nepřeposílej to 10x, raději si to 10x přečti !!!
Na štěstí, já ještě pár přátel mám .. Přeji jim zdraví , pohodu, štěstí a hodně lásky!!!
Váš Milan Lasica
(volně přeložil Karel Hnilička)